Možná by vás mohlo zajímat, jak se nakládá kontejner, který pak jede kamionem do Hamburku a odtud pluje lodí do Afriky, a co všechno se do něho vejde.
Nakládalo se ve Sklenném nad Oslavou na pile, která se zabývá balením zásilek. Řidič kamionu byl hned ráno nervózní, že na nakládku je pět hodin, že se nic neděje, že je pátek a že spěchá domů. Zaměstnanci pily, kteří měli pomáhat, byli celí pryč z toho, co všechno se má do kontejneru narovnat. V průběhu dne se na to přišli podívat všichni z podniku a nevěřícně kroutili hlavami.
Abychom ušetřili velké množství peněz, kontejner byl poloviční, než ten z předešlých let a dovnitř mělo přijít následující: dva traktory, vlečka, dva kypřiče, náhradní díly, elektrárnička a spousta příslušenství. Dále pak dvě velké dodávky pytlů s oblečením.
Ještě se ani nezačalo a byl hned první problém. Řidič zakázal sundat kontejner jeřábem z kamionu, že se to nesmí a nemáme na to žádné povolení. Že si to máme naložit, jak chceme. Nechtěl si nechat říct, tak jsme v zemědělském družstvu ve vsi domluvili nakládací rampu a vše tam přepravili.
Rampa byla travnatá, kamion k ní ani nedojel a zapadnul hned u kraje, když sjel ze silnice. Půl hodiny trvalo, než jsme ho traktorem vytáhli a po úspěšném vyproštění jsme od dalších pokusů dostat se k rampě raději ustoupili a vrátili se na pilu k původnímu plánu. Kontejner jsme jeřábem sundali, a než jsme začali s nakládáním, padl ještě od místních jeden návrh: „Pojďme se objektivně bavit o tom, co vše se bude odbavovat a co tu zůstane.“ Naše víra a naděje vytvořená náročnými mnohatýdenními přípravami ale zlomená nebyla, tak jsme návrh nepřijali. Dostali pouze odpověď: „Uvidíme, co se vejde, dejte nám čtyři hodiny.“ A pustili jsme se do práce.
Začali jsme velkým traktorem. Vypustili jsme mu kola a sundali střechu, aby se vešel na výšku a tak jsme schovali první věc. To bylo to nejsnažší, bohužel ale už bylo poledne. Dál jsme se pustili do vlečky. Odmontovali kola a rozřízli ji napůl. Postranně ji zasunuli zboku nastojato do kontejneru a vše vypadalo nadějně. Na druhý traktor nám chybělo dvacet centimetrů, abychom zavřeli dveře. Jediná možnost byla rozebrat ho.
Nakonec jsme tam všechno naskládali. Velký traktor bez přední nápravy, malý rozpůlený a vlečka také. Stroje jsme podle předpisů ukotvili, ale ani to nebylo třeba, protože pytle s oblečením vyplňovaly veškerý volný prostor. Oblečení bylo až po okraj a když jsme zabouchli vrata kontejneru, moc se nám všem ulevilo.
Na pile jsme udělali pěkné vzrušení a místní to zakončili slovy: „Tak tohle dokážou jenom věřící.“ Odjížděli jsme s dobrým pocitem nejen ze splněného úkolu, ale i s uvědoměním si, že těmito skutky a tímto projektem vůbec všichni společně evangelizujeme okolí.
