Fotogalerii najdete zde
23.1.2022
Cesta začíná jako obvykle společným balením. Sešli jsme se k němu v neděli v čekárně zubařské ordinace jednoho z členů naší výpravy – Štěpána Vinklera. Nebylo jednoduché vytvořit kufry tak, aby odpovídaly váhovým požadavkům letecké společnosti. Každý může vézt až 46 kg. Jednotlivá zavazadla však nesmí přesáhnout 30 kg. Vezeme s sebou spoustu náhradních dílů na opravu traktorů, takže jsme s tím trochu bojovali, ale podařilo se to celkem dobře. Vezeme dvě vstřikovací čerpadla na Zetor Super 50 a dva startéry, tak každý z těchto kusů dostal výsadu být samostatným zavazadlem. V deset večer se rozcházíme s dobrým pocitem, že to všechno váhově pěkně vyšlo.
24.1.2022
Ráno vše klape jako po drátkách. V 5:30 nakládáme kufry a odjíždíme na letiště do Vídně, kde vše probíhá mimořádně hladce. Sedáme do letadla a moc si to pochvalujeme, jak to všechno krásně proběhlo. Jenomže přísloví praví: „Nechval dne před večerem.“ Asi půl hodiny před Istanbulem jsme na mapě, která ukazuje průběh letu, zaznamenali zvláštní kroužení našeho letadla na místě. Pak se tam objevila informace, že přistáváme na letišti v Corlu. Pak pilot hlásil, že na Istanbulském letišti se nepřistává kvůli špatnému počasí. Pak jsme asi 1,5 hodiny seděli v letadle na letišti a čekali, co bude. Potom nám sdělili, že letiště v Istanbulu je zavřené a lety se budou rušit, tak že si máme vystoupit. Vešli jsme tedy do haly, kam postupně přicházeli pasažéři z dalších dvou letadel. V hale jsme strávili asi 7 hodin, dostali jsme oběd, ale nedostávali jsme žádné informace, co se bude dít. Už jsme byli připraveni tam přespat, ale nakonec nás naložili do autobusu a odvezli na hotel. Ve zprávách jsme pak viděli, jakou že to mají na v Istanbulu sněhovou kalamitu. Ubytovali nás v hotelu YAT v městečku Tekirdag, asi 120 km od Istanbulu. Za postele v hotelu jsme byli moc rádi.
25.1.2022
Máme nedostatek informací. Ráno jsme se dobře nasnídali v hotelové restauraci a čekali jsme, co se bude dít. Manažerka hotelu říkala, že máme čekat na informace, že budou v devět hodin. Moc nás nepotěšila, protože řekla, že v hotelu budeme ještě jednu noc. Vyrazili jsme tedy na vycházku po městě, vyšli jsme na pobřeží, ale moc dlouho se tam nedalo vydržet, protože byla opravdu kosa. V televizi pořád mluvili o kalamitě v Istanbulu. Kolem dvanácté řekla manažerka hotelu, že bude meeting. Tak jsme doufali, že se naše situace někam posune, ale zásadní informace meetingu byla, že jdeme na oběd do vedlejší restaurace, a že to je na účet aerolinek. Při obědě jsme přemýšleli, co dál. Potřebovali jsme nějak přeobjednat letenky, ale nešlo to ani na počítači, ani v aplikaci na mobilu. Tak nás napadlo, že se budeme muset vypravit do Istanbulu na přepážku Turkish aerlines. Vytvořili jsme s Petrem Prokšem výzvědnou spojku, která vyrazila do Istanbulu na letiště. Ostatní měli vyčkávat na hotelu, abychom úplně nevypadli ze systému aerolinek. Dostat se do Istanbulu nebylo jednoduché. Taxíkáři tvrdili, že to nejde, že je cesta zavřená. Pak jsme vyrazili na autobusové nádraží, ale tam jsme také nepochodili. Vraceli jsme se tedy už k hotelu, ale u cesty stál taxík s odvážným řidičem. Ten řekl, že to zkusí. Tak jsme domluvili cenu a vyrazili. Po cestě přišla první policejní kontrola, kterou jsme ukecali. S druhou to bylo horší, to už moc ukecat nešlo, tak ji řidič objel postranními cestami. Třetí kontrola nás však zastavila definitivně. Řidič jen pokrčil rameny a řekl: „Problem.“ Naštěstí se nám podařilo najít cestu, kde kontroly nebyly a dojeli jsme na letiště Atatürk. Tam jsme však nepochodili, takže jsme museli sednout do dalšího taxíku a ten nás vzal na nové letiště. Zde už se vše dařilo, ale všude byly fronty. Letenky se podařilo přeobjednat až na čtvrtek. Hodně dlouho nám trvalo, než jsme zjistili informace o covid testech. Paní za přepážkou nás nepotěšila, protože řekla, že covid testy budeme muset opakovat, protože k nasednutí do letadla nesmí být starší než 96 hodin. Na letišti je dělají a výsledek je do 75 minut, takže to by šlo. Začali jsme se těšit na hotel, který jsme od Turkish airlines nárokovali, ale naděje pohasínala s postupující nocí. Teď už je ráno a my za sebou máme noc v letištní hale. Hotel v nedohlednu. Zbytek skupiny by měl dnes dorazit na letiště.
26.1.2022
Zbytek skupiny dorazil nečekaně brzy. Stále jsme ještě s Petrem „vychutnávali“ naše letištní lože na tvrdém koberci a čekali na to, až nás pikolík z Turkish airlines vyzve, abychom nastoupili do autobusu, který nás doveze na hotel. V tom vidíme známé tváře, jak se nám smějí. Vyřídili si testy, zažádali o hotel a najednou jsme, do pěti minut, odjížděli do hotelu. Čekali jsme hotel někde v centru Istanbulu, ale ejhle, dovezli nás téměř zpět k hotelu, odkud ráno skupina vyjela. Naštěstí jsme tentokrát nebyli úplně tak daleko od Istanbulu, takže jsme mohli vyrazit na prohlídku chrámu Hagia Sofia a jeho okolí. Chrám má pohnutou historii. Je postaven v roce 537 jako patriarchální katedrála, poté se v roce 1453 stal mešitou, v roce 1935 se stal muzeem a čerstvě od roku 2020 je znovu mešitou. Když jsme byli uvnitř, tak se Vojtěch ke mně přiblížil a spiklenecky řekl: „Tak co, dáme tu naši?“ Nenechali jsme se dlouho pobízet a zazpívali jsme sloku písně „Tisíckráte pozdravujem Tebe“, abychom tak pozdravili naši nebeskou Matku, jejíž vyobrazení v apsidě je nyní zakryto pruhy plátna. Po krátké procházce a večeři jsme se vrátili na hotel. Zítra snad odletíme.
27.1.2022
Čtvrteční ráno bylo plné očekávání, protože se blíží náš let. Nechceme nic zakřiknout, protože po zkušenostech, které máme, už víme, že se ještě může stát cokoli. Jsme rozděleni na dvě skupiny, tak nebude lehké zkoordinovat příjezd na letiště. Dopoledne jsme trávili na hotelu, dostali jsme oběd a od druhé hodiny jsme netrpělivě očekávali auto, které nás mělo odvézt na letiště. Odjížděli jsme ve tři. Po příjezdu na letiště volali Petr s Lenkou, kteří byli ubytovaní v jiném hotelu, že jim jejich auto ujelo. Takže jsme byli v napětí, jestli to stihnou. Další velké napětí bylo před vyzvednutím PCR testů. Dopadlo to pozitivně, všichni jsme negativní. Velké překvapení nás čekalo při odbavení. Na první překážce byla moc zvídavá paní a zeptala se, co že to je v těch neúhledných balíčcích. Když jsme řekli, že náhradní díly na traktory, tak tvrdila, že je nemůže odbavit, že je musíme odeslat cargem. Tak jsme šli na jinou přepážku a tam už to prošlo. Museli jsme změnit terminologii a z náhradních dílů se stalo nářadí potřebné pro naši charitativní činnost. Všechna zavazadla se podařilo dostat na dopravní pás a odjela k naložení do letadla. Hurá. Můžeme letět. Odlet 19:45.
28.1.2022
Ráno kolem čtvrté dosedáme na letiště v Dar Es Salaamu. Procházíme kontrolou covid testů, kontrolou víz a čeká nás poslední složitý krok. Proclení zavazadel. Dalo se to domluvit bez problémů za 50 euro a 150 000,- šilinků a jsme z letiště venku. Bereme taxíky do našeho útočiště ve Msimbazi centru. Dopoledne věnujeme výměně peněz, nákupu místních SIM karet a vyzvednutí lístků na vlak. První skupina, ve složení Petr Bezstarosti, Lenka Bartošová, Radka Klinerová a Petra Vinklerová odjíždí kolem poledne na vlak. Druhá skupina ve složení Václav Kadlec, Vojtěch Kundrát, Petr Prokš, Štěpán Vinkler a Jan Kotík, pojede autem. Nakoupili jsme zdravotní materiál pro zubaře a ordinaci v Mpanze, nějaké nářadí a obhlídli jsme bazar s ojetými díly na náklaďáky a kolem páté jsme vyrazili směrem na Morogoro. Po cestě jsme však uvízli na čtyři hodiny v koloně, takže nocleh v Morogoru jsme zahájili až o půl jedné v noci. Při dojezdu nám přestala svítit světla u auta, takže nás čeká oprava.
29.1.2022
Ráno v Morogoru bylo příjemné. Je po dešti, dostali jsme snídani – vaječnou omeletu, meloun, chléb a kávu a čekáme, až řidič opraví auto…Říkal, že to bude trvat deset minut a byl pryč dvě hodiny. Sedli jsme do auta a vyrazili na tržiště shánět pneumatiky na traktory. Bylo to jako hledání jehly v kupce sena. Prošli jsme několik obchodů s pneumatikami, ale potřebný rozměr 6,5x20 jsme nemohli najít. Až v pátém nebo šestém obchodě se to podařilo a přineslo nám to velkou radost. Pak jsme zkoušeli smlouvat o cenu autobaterií, ale to se nám moc nedařilo. Koupili jsme dvě a kabel k tomu a mohli jsme vyrazit do sirotčince v Mbingu. Přijeli jsme už za tmy kolem deváté. Dostali jsme večeři, prohlédli traktor a šli se uložit.
30.1.2022
Neděle v sirotčinci začala hezky. Václav se Štěpánem vstávali už kolem šesté a než se z postelí vyhrabal zbytek skupiny, měli už skoro přezutou pneumatiku na traktoru Zetror Crystal, který jsme sem před lety přivezli. Měli zároveň dobrou zprávu, že další opravy nebudou potřeba, že vše v rámci možností funguje dobře. Mohli jsme se tedy připravovat na nedělní mši svatou, o kterou mě sestra Sapientia poprosila. Měla být pro celou komunitu dětí, sester a ošetřovatelek, tak byla svahilsko česko anglická. Inu katolická. Po mši jsme vyrazili na nákup kakaových bobů, se kterými má Vojtěch plány dovézt je do Česka a nechat z nich vyrobit čokoládu, z jejíž prodeje bychom mohli podporovat projekty spolku Ifakara. Moc jsme nepochodili, protože byla neděle a sklady byly pro prodej zavřené. Kolem páté jsme dorazili do Mpangy a udělali s Norbertem obhlídku stavby ubytovny pro kluky, studny, rybníka a opravovaných domečků pro učitele. Bylo hezké vidět, jak škola roste. Zítra se pustíme do práce na traktorech, náklaďáku, zubech, gynekologických vyšetřeních a vodních čerpadlech.
31.1.2022
Přes noc pršelo a vydrželo to skoro až do oběda. Prožili jsme ranní mši svatou se studenty a ještě jedním knězem navíc, který přijel ze sousední diecéze navštívit své rodiče. Letos tu neřešíme žádnou velkou stavbu střechy nebo přístřešku, tak jsme mohli soustředit všechny mužské síly na servis traktorů. Václav Kadlec a Petr Bezstarosti byli vedoucími pracovníky, protože tomu dost rozumí a ostatní jsme dělali pomocníky. Vše zkrášlovala blondýna. Ale podávala i klíče. Zapojilo se i pár místních borců pod vedením Hamise. Dopoledne to tam jednu chvíli vypadalo jako na mraveništi. Práce se rozjela, sundávali jsme kola, přezouvali pneumatiky, montovali vstřikovací čerpadla a startéry… Pro některé, např. pro Petra Prokše to byla bezútěšná práce. Večer to vyhodnotil: „Celej den se drbu s chladičem, abych pak večer zjistil, že stejně teče.“ Radka se s chutí pustila do zubařiny a jen za dnešek má na kontě 7 zubů vytrhnutých zubů. 4 jedničky, 1 čtyřka, 1 šestka a 1 pětka. Gynekoložka Petra ošetřila 10 pacientek. My jsme se se Štěpánem věnovali zprovozňování tří čerpadel. Jednoho do vrtu, druhého solárního a třetího do nové břehové studny. První dvě se nám skoro podařilo zprovoznit, třetí nás čeká zítra.
1. a 2. 2. 2022
V úterý se místní kaplan, otec Dotto, pochlubil se svými sny. Říkal, že byly „emazing“, že se mu zdálo o tom, jak je v nebi a jak tam mluví s anděly. Prý mu říkali, že nebude 4 dny pršet. Během dopoledne jsme však poznali, že nemluvili úplně pravdu. Pršelo skoro celé dopoledne. Déšť byl vydatný, ale po něm se udělalo vedro jako v peci. Veškeré osvěžení se ztrácí během chvíle. Paním doktorkám Petře a Radce se docela dařilo. Petra vyšetřovala jednu těhotnou paní ultrazvukem a řekla jí, že to bude holčička. Paní pak přes noc porodila a Petra byla moc spokojená, že se s tou holčičkou trefila. Ve středu pak vedla porod a maminka na její počest a jako projev díků dala dítěti druhé jméno Petra. Radka pokračovala úspěšně s trháním zubů. Nám mužům se však moc nedařilo. V jednom traktoru, který dlouho nejezdil, chlapi objevili úplně zarezlý válec, takže museli rozdělat celý traktor. Vašek, Petr a Vojtěch večer byli černější než místní. Vašek se sice zlobil, ale zase je rád, že pravidelným tréninkem už dokáže zgenerálkovat traktor v podstatě za den. Se Štěpánem jsme si mysleli, že v úterý dokončíme instalaci čerpadel, ale nedopadlo. Dnes je středa a ještě s nimi máme nějakou práci. Po celodenní práci byla část výpravy na návštěvě u automechanika Gašpara, který nám tu v minulých letech asistoval. Byl za návštěvu moc rád a jako výraz vděčnosti daroval Václavovi kohouta.
3. a 4. 2. 2022
Ve čtvrtek jsme se pustili do rozdělaných projektů. Co se týká instalace čerpací soustavy, tak můžeme se Štěpánem konstatovat, že se ji podařilo dokončit. Uvidíme, jak se osvědčí v praxi. Pokusím se popsat, co jsme vytvářeli. Otec Norbert nechal vykopat novou břehovou studnu, jenže ta má velice malou vydatnost. Kousek od ní je hluboký vrt, jenže z něho se mu nedaří čerpat vodu až na kopec. Řešení, které jsme instalovali přečerpává vodu solárním čerpadlem z vrtu do břehové studny a ze studny se čerpá voda ke kostelu na kopec. Dobojovali jsme se Štěpánem boj se správným zapojením čidel během dopoledne a mohli jsme se připojit ke klukům, kteří pracovali na dvou Zetorech Super 50, jednom Zetoru 30 a náklaďáčku Isuzu. Místní stolaři dostali za úkol vytvořit na náklaďáku Isuzu podlahu na korbě a během čtvrtku se jim to podařilo. Jeden Zetor Super 50 se Vaškovi a jeho partě podařilo dostat do stavu, že mohl odjet z přístřešku na vyjížďku. Radost nám však zkazila drobná nehoda, kdy se vrtule chladiče setkala s chladičem a jedna lopatka se ulomila. Ostatní stroje čekají ještě na dokončení. Petra večer asistovala u porodu chlapečka. Byl to noční porod za svitu čelovek. Byl to tento týden první chlapec a maminka zřejmě patřila do kmene Masajů. Radka ošetřovala hlavně děti, trhala jim hlavně šestky. V pátek jsme vyrazili na čtyřdenní cestu k jezeru Malawi (Nyasa) a chceme navštívit sirotčinec v Mahangu, který založila česká organizace „Bez mámy“. U cesty jsme nakoupili ananasy přímo od farmářů za 500 TSH = 5 Kč. Nyní je máme k večeři a chutnají úplně jinak než ty z Lídlu.
5. – 7. 2. 2022
Pokračovali jsme v cestě k jezeru Nyasa. Nocleh jsme našli v Makambě v hotýlku „Mama Izonga“. Ubytování bylo celkem fajn, ale nevařili, tak nám složitě večeři i snídani museli dovážet odněkud zvenčí. Po cestě k jezeru jsme navštívili sopečné jezero Ngozi, ke kterému jsme museli vystoupat asi 300 výškových metrů. Pohled na jezero však stál za to. Až k večeru jsme se dostali k jezeru Malawi. Bylo velice klidné a nebylo tam moc lidí, tak jsme si vychutnali klid, který poskytovalo. V neděli nás čekal přejezd do sirotčince v Mahangu. Na mapě se to zdálo jako kousek, asi 170 km. Vyrazili jsme kolem jedné hodiny po prohlídce vodopádu v Matemě. Mysleli jsme si, že kolem páté budeme na místě, ale cesta se zkomplikovala, protože jsme píchli. Už asi po třetí. Takže jsme složitě hledali obchod, kde koupíme pneumatiku a kde nám kolo opraví. Naši čeští přátelé v sirotčinci se museli obrnit trpělivostí. Nakonec jsme do sirotčince dorazili až kolem deváté hodiny. Bylo v plánu oslavit s dětmi neděli společnou mší svatou. Byla už hodně pozdní, ale atmosféra byla vynikající. Opět jsem ji sloužil česko-anglicky-svahilsky a děti při ní zpívali svahilské zpěvy. Po mši svaté si děti připravili tance, kterými překvapili i dobrovolníky spolku „Bez mámy“. V pondělí jsme si prohlédli sirotčinec a po mši svaté s řádovými sestrami jsme vyrazili na cestu „domů“ do Mpangy. Trvala 12 hodin a ještě jednou jsme při ní píchli pneumatiku.
8. – 10. 2. 2022
V úterý se Václavovi podařilo dokončit opravu všech tří traktorů a Petrovi se podařilo rozhýbat Isuzu. Petra s Lenkou odpoledne fotily studenty, které bychom chtěli podporovat při studiích. Jejich medailonky se objeví na nových stránkách spolku Ifakara. Večer jsme otci Norbertovi a Hamisovi předali instrukce k údržbě traktorů a k tomu, co by se ještě mělo dokončit na Isuzu a po společné večeři jsme unavení, ale spokojení, usínali s vědomím, že ve středu vstáváme v pět hodin, abychom v šest mohli vyrazit na cestu. Celou středu jsme strávili v autě. Jeli jsme z Mpangy až do Dar Es Salaamu, což je v místních podmínkách docela strastiplná cesta. Trvala 18 hodin a do Daru jsme dojeli kolem půlnoci. Dvakrát jsme měnili píchlou pneumatiku. Ve čtvrtek dopoledne jsme si na letišti zkontrolovali, jak to bude s testováním před letem a potvrdila se informace, kterou jsme měli od přátel z Mahanga, že bude stačit očkování. Udělali jsme nutné nákupy a odpoledne jsme vykonali téměř povinnou návštěvu pláže Coco beach. Na letiště se přesunujeme ve 12 hodin v noci a let nám poletí ve 4 hodiny ráno.
Děkuji všem sponzorům a dárcům, kteří přispěli na letošní misijní projekty v Mpanze. Z poslaných prostředků otec Norbert zahájil stavbu ubytovny pro studenty, byla zprovozněna a opravena čerpací soustava a bylo nakoupeno spoustu náhradních dílů na servis traktorů. Otci Norbertovi jsem po zaplacení těchto výdajů mohl předat ještě 60 tis. Kč na budování ubytovny. Doufejme, že to bude dost prostředků na dokončení. Všichni dobrovolníci si cestu i další výdaje hradí sami, takže děkuji i jim za obětavost. Děkuji také za modlitby, kterými jste nás provázeli.
o. Jan
