Fotky naleznete zde: web.facebook.com/farnost.reckovice/photos/a.5675148175844151/5675299225829046
Opět se hlásím se zprávami z cesty do Mpangy, naší spřízněné farnosti, kterou se snažíme podporovat. Začátek cesty začal s velkými komplikacemi. Byl naplánován na 27. ledna, ale jeho hladký průběh ovlivnil koronavirus. Byl jsem jím nečekaně napaden a musel jsem zůstat doma po dobu nařízené izolace. Naštěstí byl průběh docela mírný a po karanténě jsem mohl vyrazit a dohánět skupinu, která odjela v plánovaném termínu. Nakonec se to ukázalo jako dobrý tah Boží prozřetelnosti. Skupinka dorazila na místo, mohla zjistit situaci a já jsem mohl dokoupit potřebný materiál.
Kdo vlastně tvoří letošní výpravu? Je to Tomáš, Martina, Eliška, Lenka, Petr a já. Vesměs jsme kamarádi, známe se od mládí a potkáváme se na táborech křižanovské farnosti. Tomáš zde už postavil dvě střechy. Martina zde byla loni na měsíc pomáhat ve škole s výukou angličtiny. Eliška (více se o ní dozvíte na www.holkashandicapem.cz) a Lenka vyrazily poprvé. Stejně je na tom také Petr, který je kamarád od Vojty Kundráta, jehož znáte z dřívějších výprav. Co nás tu letos čeká? S Tomášem se budeme věnovat (vlastně už věnujeme) stavbě dílny pro studenty, Petr je specialista na auta a opravuje zde jeden starý náklaďák. Holky sem přijely hlavně kvůli dětem, aby s nimi procvičovaly angličtinu, ale zapojují se do všeho, co je zde potřeba.
Cesta první skupiny byla prý úplně v klidu. Jenom se hledal Tomášův očkovací průkaz, který nedopatřením skončil v koši. Pak na letišti chtěli celníci proclívat šrouby, které byly určeny na stavbu školního přístřešku. Podařilo se to usmlouvat ze 100 USD na 50 USD, což byl potěšující úspěch. Skupina dorazila do Mpangy v sobotu ráno. Eliška byla moc ráda, že byl ve vlaku jídelní vůz. Všichni se hned pustili do práce a v pondělí pak hlásili, jaké náhradní díly mám ještě přivézt na náklaďák ISUZU, traktory Zetor Super a na stavbu přístřešku.
Díky hladkému průběhu koronaviru jsem mohl odletět ve středu 3. února. Cestoval jsem sám, ale v Istanbulu jsem potkal skupinku dobrodruhů z Kopřivnice, kteří vyrazili do Tanzánie poprvé, a ukázalo se, že nemají ještě zařízené ubytování. Byli rádi, když jsem je vzal do našeho tradičního hostelu v Dar Es Salaamu a já jsem byl rád, že jsem s nimi v tomto městě mohl strávit den a půl. V pátek se naše cesty rozdělily, oni vyrazili vlakem na sever do Arushi za svým cílem objet Kilimanžáro na vypůjčených motorkách, já jsem vlakem vyrazil do Mpangy. Dorazil jsem v pořádku dnes (v soboru) ráno a mohl jsem vidět zabetonované patky pro stavbu dílny, už skoro pojízdný ISUZU Elf, a tak jsem se zapojil do probíhajících prací. Největší radost jsem kamarádům udělal mlýnkem na kávu. Eliška totiž měla za úkol vzít kávu, protože zde se pije pouze rozpustná, ale vzala zrnkovou a bez mlýnku. Ale padá to na naši hlavu, protože jsme jí to nikdo neřekli. Dnes Petr dokončil zprovozňování Isuzu, takže jezdí a brzdí a mohli vyrazit s Hamisem na projížďku vesnicí. Martina, Lenka a Eliška (nebo-li šlauchkomando) ukázaly, jak je Tomáš dobře naučil měřit se šlauchváhou a doměřily tři zbývající patky pro sloupy dílny. Mohli jsme je s Omarem vybetonovat. Tomáš pak s holkama chystal krokve a pozednice. Pro dnešek se loučíme a zdravíme do zimního Česka.
Neděle 7. 2.
Dneska byl skutečně sváteční den. Probudili jsme se do klidného nedělního rána, svátečně jsme se oblékli a čekali na Hamise, až připraví auto, které nás poveze na mši svatou do Ngalimily. Dívky byly nervózní, protože jsou zvyklé chodit do kostela na určitý čas, ale to tady moc neplatí. Až přijede kněz, tak začíná mše svatá. Do Ngalimily jsme dorazili kolem půl jedenácté a prožili jsme mši svatou s povznášejícími místními zpěvy a tanci. Na konci mše svaté probíhala sbírka na dlažbu v kostele a na zasklení oken. Místní vedoucí farního společenství nám moc děkoval za veškerou pomoc farnosti. Po mši svaté Tomáš a o. Jan tradičně zkontrolovali zvon na věži, který sem v roce 2012 věnovala firma Žďas. Zvon je v pořádku, místní vzorně mažou ložiska, ale drobnou opravu by potřebovalo zavěšení zvonu. Poté jsme byli pozvaní na oběd k místnímu katechetovi. Podávala se výborná ryba s rýží a zeleným salátem. Také jsme měli exkurzi do místní výrobny palmového oleje. Odpoledne byl v plánu výlet na vysílač, ale začalo pršet, tak jsme celé odpoledne trávili na faře.
Pondělí 8. 2.
Máme dnes za sebou docela perný den. Je tu pařák, asi 35°C. Otec Jan se dneska připekl do červena. Marti nebylo ze sluníčka moc dobře, tak se co nejvíce schovávala ve stínu. Jinak se celkem dařilo, postavili jsme sloupky a usadili tři vazby. Při usazování první vazby došlo k dramatické situaci. Nějak jsme nepočítali s její váhou a na žebřík si vylezli Tomáš a místní borec Folio a najednou pod nimi žebřík praskl. Naštěstí se jen nalomil a Hamis ho potom mohl svařit. Petr opravil ruční brzdu na Zetoru a pustil se s místními borci do opravy korby na Isuzu. Holky byly odpoledne ve škole a natáčely tam s dětmi krátká videa, která potom po návratu budeme zpracovávat k představování místní školy. Ráno jsme byli překvapeni, protože jsme se dali do řeči s místními učiteli a zjistili jsme, že učí dnes už od ranní páté hodiny. V sedm pak mají děti společnou mši svatou a po ní je nástup na školním náměstíčku.
Úterý 9.2.
Dneska tolik nepražilo, bylo skoro celý den příjemně zataženo. Holky s Tomem dokončili vazníky. Neustále si při práci pletou tesařské pojmy. Pozednici nazývají pozadnicí a krokvím říkají krovky. Ale práce se šlauchváhou jim dneska šla opět na jedničku i v mírném příjemném osvěžujícím deštíku. Při přepočítávání sloupků jsme se lekli, že nám nějak nesedí počty. Jeden sloupek přebýval. Naše vrchní kontrolorka výstupní kvality, Eliška, která má počty dřevěných prvků v popisu své práce, však prohlásila zásadní větu: „Je lepší mít o jeden víc, než kdyby měl jeden chybět.“ Tak nás to všechny uklidnilo. Sloupky se nám dnes podařilo všechny usadit. Odpoledne přišly děti po škole opět pokukovat a Tomáš s holkama je zapojili do práce a svěřili jim úkol dotahování šroubů, což děti dělaly s upřímnou radostí a nadšením. Peťa dokončil opravu vstřikovacího čerpadla u jednoho Zetoru a učinil s místními borci pokus o rozjezd. Zatím se to nepodařilo, ale doufáme, že zítra už jezdit bude.
Středa 10.2.
Ráno jsme se probudili do mírného deštíku. Někteří, jako každý den, prožili v 7hodin ráno mši svatou s místními studenty. Poté jsme se byli podívat do několika hodin výuky. Navštívili jsme výuku chemie, angličtiny a matematiky. Celá výuka probíhá v angličtině a bylo vidět, že studenti jsou docela šikovní. Poté se o. Jan s Tomáš vrhli s místními borci na usazování připravených vazníků. Do večera se jim podařilo všechny usadit a zítra přijdou na řadu latě a snad i plechy. Holky měly dneska takový odpočinkový den. Elišku to moc nebavilo, tak obcházela stavbu a dělala důkladnou fotodokumentaci. Petrovi se podařilo rozjet traktor, ale ještě to bude něco potřebovat. Ta zásadní závada ještě není úplně odhalená, ale už je jí na stopě.
Čtvrtek 11.2.
Ráno jsme se všichni společně sešli u snídaně. Čekaly nás rýžové koblížky a vařené banány se zeleninou, což bylo pro některé z nás velkým překvapením, protože jsme „naslano“ banány nikdy nejedli. Po snídani jako vždy následovala káva, kterou jsme si před tím ručně umleli v mlýnku. Na proces vaření kávy vždycky dohlíží Eliška, protože tvrdí, že má barmanský kurz. Při pití kávy nás vyrušilo klepání na dveře. Místní rybáři přivezli na faru velikou rybu. Vypadala podobně jako náš sumec. Na délku měla okolo 1 m. O tom, co bude na oběd, tedy nebylo pochyb.
Kluci dneska dokončovali dřevěnou konstrukci. S místními pomocníky už se naprosto sžili a práce jim jde od ruky. Naučili místní kluky i několik výrazů, které se při dělání střešní konstrukce velice hodí: „Pojď nahoru“, „Pojď ty dolu“ apod. Petr se znovu popasoval s jedním z traktorů. Vypadá to, že se dílo podařilo. Ale Afrika je plná překvapení, takže uvidíme, co traktory odhalí další den.
Večer jsme se zase všichni sešli u společné večeře. Otec Norbert si k večeři oblékl tričko, které jsme mu při uvítání darovali s nápisem „Make Mpanga Great“ a „Baba Norbert“ (otec Norbert). Dali jsme mu ochutnat i naší slivovice, kterou je povinná součástí naší výbavy coby léčivo proti místním chorobám. Tvrdil nám, že je to jako pít petrolej.
Ženské okénko
My ženy jsme dopoledne trávily vařením. Dnes jsme připravovaly rýži, fazole se zeleninou, dušenou zeleninu, špagety a čerstvou rybu. Vařit s místními kuchařkami je vždycky zážitek. Kuchyně tu nebývá součástí domu. Bývá pro ni určena zvláštní budova a také prostor před ní. Vaření pak probíhá na otevřeném ohni venku a uvnitř budovy probíhá příprava jídla. Kuchařky v podstatě užívají biopotraviny. Buď, co vypěstují na svém poli, nebo, co chovají na dvorku. Další možností je, koupit si potraviny na tržišti, kde prodávají místní farmáři. Tanzánská kuchyně není příliš výrazná na koření. Coby ochucovadlo používají skoro všude sůl, česnek, cibuli a zázvor. Místní ženy nepoužívají prkýnka, vše krájí v rukách velkými mačetami a zásadně se vaří na ohni. Mačetami i loupou cibuli, rajčata nebo česnek. Skoro do všeho přidávají kokosové mléko. Na kokos mají speciální dřevěnou škrabku. Je to taková židlička, na kterou si člověk sedne, a ze které trčí veliké ostré škrabadlo. Po několika zkouškách nás dnes konečně farní kuchařky pochválily, že prý je to konečně „ndzuri“ (dobré). Za to v přebírání rýže, kterou dají do velké ošatky a umně s ní pohazují, ještě značně pokulháváme. Naše četné pokusy skončily tím, že se přiživily místní slepice a kuřata. Ty jsou víceméně součástí venkovní kuchyně. Na rybě nejprve pracovali muži. Očistili ji, vyvrhli a naporcovali. Farní kuchařky převzaly to ostatní – dočištění, omytí, nasolení a pokapání citronem. Poté se nechala ryba okapat, osolit, a pak se pokládala do rozpáleného oleje. V oleji ji nechávají velice dlouho. Ryba je poté úplně vyškvařená. Vale a Maria (farní kuchařky) chtěly ukázat, jak se připravuje ryba u nás. Tak jsme jim ukázaly jednoduchou přípravu, která je možná i ve zdejších podmínkách. Jen jsme nasolenou rybu obalily v mouce a vložily do rozpáleného oleje. Nechaly jsme ji však smažit kratší dobu, než jsou tady zvyklí. Od 15.00 jsme pak odcházely na klub se studenty, který míváme v místním „farním sále“ každý den pro studenty zdejší střední školy (St. Ida school) od 15.00 do 16.00. Když jsme do „farního sálu“ přišly, nečekali nás tam naši středoškolští studenti, ale místní děti z Mpangy, které ještě chodí na základní školu. Když jsme přišly dopředu, kde je tabule a lavice a dosedly jsme, klekly si před námi a začaly se modlit. Prvně jsme nechápaly, co se děje. Když za chvíli přišel jeden muž, kterého jsme identifikovaly jako učitele, udělaly totéž. Pochopily jsme, že si myslely, že je budeme dnes učit my. S učitelem jsme se domluvily, že dnešní hodinu zruší a děti tedy zůstanou s námi. S sebou jsme měly navíc vytištěné omalovánky, tak jsme je dětem rozdaly a k nim i pastelky. Děti vyšly ven před „farní sál“ a u vymalovávání vydržely dvě hodiny. Nikdy jsme neviděly tak šťastné děti z toho, že si mohou vymalovávat a používat pastelky. Mohly jsme se pak věnovat našim středoškolským studentům, kteří postupně přicházeli. Vyráběly jsme s nimi diáře. Byly jsme až dojaté z toho, jak to studenty zaujalo. Zůstaly jsme nezvykle až do 17.00. Slíbily jsme jim tedy, že mohou přijít i zítra, kdy nás čeká další skupina.
Pátek 12. 2.
Pobyt v naší oáze na faře v Mpanze se pomalu blíží ke konci. Dnešní ráno mělo pomalý start. Nejprve jsme museli vyřizovat pracovní maily a plánovali jsme s o. Norbertem rozvoj pomoci pro místní střední školu St. Ida Mpanga Secondary School. Vzdělání je klíčové pro to, aby studenti mohli žít v lepších podmínkám a pomoci rodině.
Zbytek dopoledne jsme pak strávili prací na střeše a čekáním na Hamise, který měl dovézt plech a okapy. Petr pokračoval v úpravách na traktoru. Holky se pustily do praní. Žádná automatická pračka tady neexistuje a pere se ve studené vodě s mýdlem. O. Norbert však nakázal farním kuchařkám, že musí prát ony, že prý to na africký způsob české ženy neumí.
K obědu jsme měli jako dezert pomeranč. Ty tu nenajdete oranžové, ale zelené. Jsou mnohem šťavnatější a sladší než ty, co známe z našich supermarketů. Při dojídání pomerančů už začala Eliška organizovat mletí a vaření kávy, která nám hezky předěluje den. U ní si vždy vyměníme zážitky a probereme další plány. Během dnešní poobědové kávy se holkám rozplynul sen o tom, že navštívíme sirotčinec v Mbingu. Nová vedoucí sirotčince totiž musí odjet a prý by se o nás nemohli postarat tak, jak jsou zvyklí. Pak jsme ještě dorazily dívky zmínkou o tom, že v Dar Es Salaamu zřejmě nebude prostor pro návštěvu tržiště, a tak si nenakoupí africké látky a ošatky, které chtěly. Tichá domácnost se nekonala, ale zklamání bylo jasné.
Po obědě se vypravila Marťa s Tomem na rande do holičství. Šla s nimi i Eliška. O. Jan naznal, že jim šla dělat křena. Eliška, však s jistotou v hlase prohlásila, že nerada. Z rande ve třech se vrátil zcela nově oholený Tomáš se vzezřením mušketýra.
Odpoledne měly holky zase English Club pro studenty místní střední školy. S další skupinou opět vyráběly deníky, přišli ale studenti i ze včerejší skupiny, a ještě si diáře dodělávali. V 15:00 na holky však před „farním sálem“ navíc čekala skupina více jak 60 dětí ze základní školy. Příběh o včerejších omalovánkách a pastelkách se zřejmě rozkřikl. Včera však bylo pouze okolo 30 dětí. Dnes jich přišel dvojnásobek. Problém byl, že už holky neměly žádné omalovánky a papírů jen málo, tak je musely stříhat na menší velikost, ale i tak se dostalo na každého a u malování obrázků pastelkami strávily menší děti více jak 2 hodiny. Studenti odcházeli s vyrobenými diáři okolo 17.00 a šli sekat trávu okolo kostela. Na sekání však tady nemají sekačku, ale používají mačety.
Jako vždy jsme práci skončili se tmou, která tu bývá okolo 19.00. Nabíráme trochu zpoždění, protože jsme si mysleli, že dnes bude stavba již hotová. Čeká nás však ještě připevnění rýn a položení plechů.
Do obývacích prostor vždy přicházíme za zapnuté televize, kde místní farní kuchařky sledují kanál s názvem Afrika Romanza, který celý den vysílá romantické telenovely. Jedna telenovela běží třeba celé dopoledne, protože je několik dílů po sobě. O. Norbert se tomu vždy směje a říká, že kuchařky se od 17.00 do 19.30, kdy se vydává večeře, soustředí jen na Afriku Romanzu. My jsme si však stihli všimnout, že on má zase svoji Afriku Romanzu od 20.00, kdy začínají zprávy, které každý den se zaujetím sleduje. Včera nám o. Norbert řekl, že my máme taky svou Czech Romanzu, a to Toma s Marťou, kteří spolu chodí.
Sobota 13.2. a závěr cesty
Dnešní den byl ve znamení dokončovacích prací. Ráno jsme stávali dříve než obvykle a po ranní kávě jsme hned začali s prací. Čekalo nás dokončování zaplechování střechy. Holky poklízely odřezky dřev, rozšroubovávaly bednění apod. Petr měl dokončit pár závěrečných drobností na traktoru. Jeden z nejsentimentálnějších momentů pro holky bylo balení šlauchváhy, kterou tady ale necháváme. Stavební inženýr, který tu byl jeden den navštívit o. Norberta kvůli dalším pracím, které se tu chystají, totiž říkal, že je to výborná a užitečná věc, a že ji tady využijí. Tomovi se odpoledne neudělalo dobře. Šlo o častou záležitost, se kterou se tady každoročně potkáváme. Dostal úpal.
K večeru se ukázalo, že nestihneme úplně dokončit pokrytí střechy plechem. Navrhli jsme proto o. Norbertovi, ať ji dokončí místní klempíři. Stejně jsou v tom zběhlejší, a ještě si budou moci něco vydělat. Norbert s tímto návrhem souhlasil a my jsme se mohli ještě jít podívat na čerpadlo ve vrtu, které potřebovalo poladit. Zjistili jsme, že je zřejmě špatné relé, které ho má ovládat, tak jsme ho vzali domů na opravu nebo výměnu. Holky zaběhly odpoledne koupit na trh lano, protože jsme chtěli ještě zbudovat volejbalové hřiště, na které jsme dovezli síť a míč. Nakonec z toho sešlo, protože půda, kde mělo být hřiště, byla velice písčitá a nemohli jsme se s tím v místních podmínkách a s nářadím, které tu máme k dispozici, popasovat.
Po skončení těchto prací následovala slavnostní večeře se všemi, kteří se kolem fary pohybují. Přišly řádové sestry, kuchařky Vale a Maria a učitel, který na faře bydlí. Každý měl po večeři pronést nějakou řeč. O. Norbert říkal, že letos je významné jubileum, kdy před sto lety přišli první křesťanští misionáři, a že je tedy ve farnosti čekají oslavy tohoto jubilea. Velice jsme se pobavili, když o. Norbert vyzval kuchařky, aby něco řekly. Dlouho se mu nedařilo je přemluvit. Komentoval to slovy: „To je zajímavé, vždycky máte ke všemu tolik řečí, a teď nic nechcete říkat.“ Ale nakonec řekly své i kuchařky a my jsme se mohli chystat na odjezd vlaku. Ten zde jezdí pouze dvakrát týdně. Měl jet ve 4 hodiny v noci z Mlimby. Z Mpangy jsme tedy měli odjíždět asi ve dvě hodiny v noci. Odjezd se podařil, na nádraží jsme dojeli o půl čtvrté, a nakonec jsme tam čekali do třičtvrtě na osm. Holky, které byly v Africe poprvé, nedovedly pochopit, že neplatí jízdní řády a jak je možné, že se tak dlouho čeká, než přijede vlak. Přitom o. Norbert na otázku, kdy jede vlak, odpověděl naprosto přesně po africku: „V neděli.“ Celou neděli jsme proseděli ve vlaku, večer jsme prožili mši svatou v centru Msimbazi v Dar Es Salaamu a po odpočinku jsme v pondělí mohli vyrazit na dvoudenní rekonvalescenci na Zanzibar. Děkujeme za veškerou vaši podporu, finanční i modlitební.
Čtvrtek 18. 2.
Dorazili jsme šťastně domů.
Tomáš, Petr, Martina, Lenka, Eliška a o. Jan
