Fotogalerii můžete shlédnout zde
Milí podporovatelé budování školy sv. Idy v Mpanze!
Hlásíme se s naším blogem z letošní misijní cesty do farnosti Mpanga. Letošní cesta má za cíl pomoci s vybudováním solární elektrárničky pro školu a také udělat servis na farních traktorech. Skupina je letos docela malá, jedeme pouze čtyři. Václav Kadlec, odborník na opravu traktorů, David Jarolímek, elektrikář z Olšan u Telče a Vilém Urbánek z Medlánek, také odborník na elektřinu a já, Jan Kotík, farář v Ořechově. Budu se snažit vás informovat, jak jen to bude možné.
Středa 5. února
Balit naše kufry jsme začali dnes ráno kolem sedmé hodiny. Kluci od Telče sice měli přijet už v úterý večer, abychom to všechno v pohodě stíhali, ale nějak se to nepodařilo. I tak jsme během dvou hodin stihli vše celkem v pohodě nabalit a navážit a autobus Regiojetu nás v 9:40 naložil a odvezl do Vídně na letiště. Na letišti jsem udělal novou zkušenost s tím, co se tam nesmí. Podařilo se nám krásně zabalit ponorné čerpadlo jako krásný úhledný váleček. Při odbavování jsem byl vyzván, ať ho donesu na speciální přepážku. Když jsem ho tam tak nesl, tak jsem si říkal, že to vypadá jako nějaká zbraň, a tak jsem při pokládání na váhu ve snaze si zavtipkovat s letištním pracovníkem, vyřkl „RPG“ (zkratka pro „ruční protitankový granátomet“). Pracovník však pro můj vtípek neměl vůbec žádné pochopení. Hned jak zaslechl tato tři písmenka, tak se na mě obořil, že ihned volá policii. Vzal do ruky sluchátko telefonu. V tu chvíli jsem si říkal, že je zle. Letadlo již totiž mělo odlétat velice brzy. Začal jsem ho usilovně prosit, ať nevolá, že to byl jen vtípek. Naštěstí nezavolal, ale všechno ještě důkladně prověřil. Takže z toho mám další poučení, co se na letišti ve Vídni nesmí. Letadlo jsme stihli a mohli odletět.
Čtvrtek 6. února
Do Dar Es Salaamu jsme přiletěli ve 3:35 ráno. Na letišti proběhl nákup víz a pak jsme s napětím očekávali, jestli doletěla i naše zavazadla. Doletěla. Pak jsme vyřídili celní formality, zaplatili clo za dovážené věci cca 6 000,- Kč a mohli se jet vyspat do našeho ubytování v Msimbazi u řádových sester. Sestra Priska nám ukázala pokoje a my jsme byli rádi, že si můžeme po letu odpočinout. Po probuzení nás čekaly tradiční pochůzky do banky, pro SIM karty a pro lístky na vlak. Odpoledne jsme vyrazili na tržiště dokoupit ještě nějaký materiál a navečer jsme se zajeli ošplouchnout do moře.
Pátek 7. února
V pátek jsme měli ještě nějaké pochůzky po tržišti, kde jsme dokupovali materiál. Vilém vyrazil za poznáváním zajímavostí Dar Es Salaamu. Navštívil rybí tržiště, katedrálu a další místa. Narazil na dobrého průvodce, který za průvodcování nechtěl peníze, ale Vilém si od něj musel koupit obrázek. Já jsem se setkal s naším kamarádem Mosesem a vyrazili jsme spolu doplatit dluh za dopravu materiálu, který je letos již na místě. Již dopředu se nám podařilo objednat a zaplatit (cca 100 tis. Kč) potřebné součásti pro solární elektrárničku pro školu a díky panu inženýrovi Mathewovi z Dar Es Salaamu, který dělal výpočty, objednávku i zařizoval dopravu do Mpangy, je již vše na místě. Zbývalo doplatit za dopravu (2300,- Kč). O půl třetí jsme vyrazili na nádraží železnice TAZARA, odkud měl jet v 15:50 vlak – expres do Mlimby. I když jsme byli ubezpečováni, že vlak tentokrát vyjede včas, tak to bylo jako vždycky. O pěti vyhlásili, že vlak pojede v osm a odjížděl nakonec ve 23:55. Kluci si při jízdě vlakem říkali, že nejdou vlakem, ale spíše na koni, jak se to všechno při jízdě pohupovalo.
Sobota 8. února
Cesta vlakem ubíhala krásně. Přes noc jsme se vyspali a kolem desáté hodiny dorazili do Ifakary, kde jsme se na nádraží setkali s otcem Norbertem. Letos se stala věc, kterou si nikdo z nás nepřál a doufali jsme, že přijde co nejpozději. V lednu totiž dostal otec Norbert dopis, že ho otec biskup přesunuje z farnosti Mpanga do farnosti Ifakara. Do farnosti Mpanga poslal otec biskup nového kněze, se kterým se budeme letos seznamovat. Otec Norbert se teď zabydluje v novém působišti, kde ho navštívíme při cestě zpátky. Přijede za námi do Mpangy, ale už to bude pod vedením nového pana faráře. Ten pro nás přijel na nádraží s novoknězem Paskalem, kterého jsme poznali loni jako jáhna v Mpanze. Přijel i starý známý Hamis. Bylo to krásné shledání po roce. V Mlimbě jsme koupili baterku do traktoru a ocelové profily na konstrukci držáku solárních panelů. Po příjezdu do Mpangy nás nový pan farář – otec Pius – ubytoval v pokojích, kde již stihl během krátké doby začít budovat záchody a sprchy. Byl už skoro večer, ale ještě jsme stihli prohlédnout to, co bude potřeba udělat. Obhlédli jsme již dříve instalované solární panely, z nichž některé budou potřebovat vyměnit. Až je všechny propojíme, tak uvidíme, jestli budou dostatečné pro čerpání vody na kopec. Bude potřeba také vyčistit solární čerpadlo, které zde již nějakou dobu čerpalo vodu a snad se nám podaří vše zprovoznit. Jestli to bude možné, tak tím se podaří ušetřit škole každý den cca 10 000,- TZS, což v měsíčním součtu dělá 3 tis. Kč, což je docela dost. Skoro plat jednoho učitele (cca 4 tis. Kč).
Neděle 9. února
Otec Pius zavedl nové pořádky v čase mší svatých. V Mpanze se začíná v 6:45 a v Ngalimile v 7:00. Požádal mě, abch jednu mši svatou sloužil, tak jsem se rozhodl jet do Ngalimily, jako vždycky. Hamis mě vezl na motorce, protože cesta byla pro auto neprůjezdná. Po cestě jsme museli zdolat nejméně tři brody, ale dorazili jsme v pořádku. Mši svatou jsem sloužil ve svahilštině. Doufám, že většině z toho, co jsem říkal, bylo rozumět. Obhlédl jsem základy nové budovy, kterou zde staví pro kněze a vyrazili jsme s Hamisem zpátky do Mpangy.Odpoledne jsme si udělali procházku vesnicí. Narazili jsme na skupinku místních mužů, kteří posedávali v kroužku a popíjeli Bambu džus (mírně alkoholický nápoj vyráběný z mízy bambusu, chutná podobně jako náš burčák). Viděli jsme mezi nimi známé tváře, Omara a Forta, tak jsme na chvíli přisedli. Bylo to moc fajn.
Pondělí 10. února
Nové pořádky jsou i ve všední dny. Byli jsme zvyklí na to, že mše svatá pro studenty, které se většinou účastníme, začíná v sedm hodin. Jenomže ouha, pod novým vedením začíná již v 6:30. Přivstali jsme si tedy. Po mši jsme začali realizovat naše cíle. Podařilo se zprovoznit již dříve instalovanou soustavu solárních panelů. Včera jsme jeden prasklý vyměnili a po zapojení se zdá, že jsou všechny v pořádku. Při pokračování instalace se ukázalo, že řídící jednotka solárního čerpadla je spálená, takže se pokusíme sehnat novou. Během odpoledne jsme s Davidem začali realizovat instalaci rozvaděčů pro solární elektrárničku. Zatím žádný problém nenastal kromě toho, že nám ve zdi nedrží hmoždinky a že se nám podařilo prošvihnout kladivem kabel ke světlu do kuchyně. Václav se věnoval traktorům. Na jednom vyměnil brzdy a tyč řízení. Na druhém začal rozhýbávat vstřikovací čerpadlo. Během oběda jsme se s Václavem dostali do drobného sporu. Chtěl jsem po o. Paskalovi, aby nechal vyklidit místnost pro elektroinstalaci. Byla to místnost plná haraburdí, různých trubek a kousků všeho možného. Když jsem Vaškovi u oběda říkal, že to půjde všechno do šrotu, tak jeho reakce byla okamžítá: „Ani náhodou, vždyť to je pro mě důležitý zdroj železných součástek! Víš, jak je tady železo vzácné!“ Tak z úplného vyklizení sešlo. Studenti alespoň vše narovnali do polic, takže už se tam dalo alespoň normálně pohnout.
Úterý 11. února
Dnešní ranní mši svatou pro studenty jsem sloužil sám, protože oba kněží odjeli již včera večer na setkání s biskupem. No, snad mi studenti rozuměli. Pokračovali jsme v započatých instalačních pracích a myslím, že se dnes klukům elektrikářům docela dařilo. Večer byly všechny potřebné „bedýnky“ nainstalovány a propojeny dráty. Zbývá připojit baterie a panely a bude hotovo. Václav zprovoznil jeden traktor, ale ještě tam asi zlobí převodovka nebo spojka. Zítra se uvidí.
Středa 12. února
Během dopoledne jsme dokončili s Vilémem stojan na panely a navečer se nám podařilo jej usadit a obetonovat nohy. Zítra již budeme instalovat panely. Václav se pustil do rozmontování motoru Zetoru Super 50. Vše běželo docela dobře. Jenomže nebyla by to Afrika, kdyby nenastaly problémy. Téměř ve stejnou chvíli se objevil problém v obou našich skupinách. Václavovi se ukroutil jeden důležitý šroub na ojnici a my jsme zjistili, že zapojený invertor nemá žádnou odezvu, čili je nefunkční. Václav vyrazil k místnímu Švýcarovi Brunovi a šroub tam s pomocí pracovníků jeho dílny vytočil. Pak sebral šroub z druhého Zetoru a může pokračovat. My to s invertorem budeme mít složitější. Uvidíme, zda se nám to vůbec podaří nějak dotáhnout do zdárného konce. V místním kostele se odpoledne sešla charismatická skupina k modlitbě chval. Nějakou chvíli jsme se této modlitby ze zvědavosti také účastnil a bylo to povznášející. Pak jsem se ptal otce Paskala na podrobnosti a zjistil jsme, že skupina se schází dvakrát týdně a součástí jejich modliteb je i osvobozování od zlých duchů, které velmi pomáhá místním lidem. Myslím, že i dnes byla jedna dívka od zlého ducha osvobozována.
Čtvrtek 13. února
Ráno jsme prožili v obchodním duchu. S Davidem jsme licitovali o ceně invertoru se společností Gadgetronix, jejíž hlavní sídlo je až v Arushi. Postupně se nám podařilo vyjednat slevu 15%. Za invertor jsme zaplatili cca 19 tis. Kč a teď budeme čekat, jestli se podaří ho dostat včas do Mpangy. Zatím vše nasvědčuje tomu, že by se to do soboty mohlo podařit. Pokračujeme tedy v další elektroinstalaci. Vilém s Davidem začali odpoledne s instalací světelných senzorů na nočním svícení, aby se eliminovalo to, že je někdo ráno zapomene vypnout a budou svítit celý den. Usadili jsme solární panely na připravenou konstrukci. Vašek seřídil spojku a startování na červeném zetoru, ale ještě neměl příležitost jej po seřízení vyzkoušet, protože měl vybité baterie. Takže až zítra. Dal dohromady i zelený Zetor Super 50 a teď pracuje na jeho seřízení. Otec Paskal pracuje na tom, aby škola měla vše potřebné podle předpisů. Jeden z nich říká, že ve škole má viset tanzanská vlajka. Takže požádal Viléma, aby mu přivařil na ocelový stožár příchytky lana. Včerejší, trochu beznadějná nálada se dnes tedy lehce rozplynula, ale stále ještě vyhráno nemáme.
Pátek 14. února
Takový celkem klidný den. Naše činnosti pokračují a spějí snad ke zdárnému konci. Vaškovi už startuje i zelený Zetor. Moc ho to potěšilo a i místní spolupracovníci při nastartování pískali radostí. Večer jsme dostali povzbuzující zprávu, že očekávaný invertor je již na cestě do Ifakary.
Sobota 15. února
Nějak jsem teď neměl čas si sednout a psát reporty, tak se to nyní pokusím napravit
Celá sobota se nesla v duchu dokončování. Kluci elektrikáři pokračovali v instalaci čidel na světla pro noční svícení. Postupně si začínají zvykat na místní způsoby propojení elektrických kabelů, které je zde naprosto v jiném standartu, než jsme zvyklí v Evropě. Pokud se zde nějaký kabel přetrhne, tak se spojí uzlem a vodiče se spojí zkroucením, nebo-li housenkou. Někde se to ani neizoluje. Velký rébus jsou zde také barvy kabelů. Místní značení je pro fázi červený kabel a pro nulák černý kabel. V Evropě však máme fázi v černém kabelu. Červený kabel se u nás většinou nepoužívá. Kluci pro propojení dvou budov přidali ke kabelu ocelové lanko, aby se eliminovalo budoucí přetržení kabelu a už se na něm nemusely dělat další uzly. Vašek objevil díry v chladiči na traktoru, tak jej naložil na motorku a jel s Hamisem do Mlimby ho nechat zavařit. Večer přivezl řidič od o. Norberta auto, kterým pojedeme zpět a zároveň přivezl i invertor, na který jsme čekali. Bylo asi deset hodin večer, kdy kluci ektrikářští připojili invertor do systému a mohlo dojít ke spuštění. Proběhlo v pořádku a tak škola první noc svítila z baterií. Protože již byla tma, nebylo možné vyzkoušet solární panely. I když někteří výrobci uvádí, že jejich panely vyrábí i v noci.
Neděle 16. února
Otec Pius mě poslal sloužit mše svaté do kostelů, ve kterých jsem ještě mši svatou nesloužil. Bylo to Induindembo a Utengule. Místní věřící si prý stěžovali, že ještě neviděli mzungu kněze. Bylo to fajn, jela s námi i skupinka studentek ze školy s. Ida. Jedna se tam na mši mohla potkat se svou sestrou a maminkou. Mysleli jsme si že doděláme pár drobností, sbalíme se a vyrazíme. Jenomže ty drobnosti trvaly až do 20:00, takže jsme odjezd domluvili na pondělí. Václav stihl odpoledne navštívit svého známého – Gaspara, který mu před lety pomáhal s opravou traktorů. Nyní už je starý, tak ho Václav chtěl potěšit. Z návštěvy si jako důkaz přátelství odnesl dvě slepice, které dostal darem.
Pondělí 17. února
Vyráželi jsme kolem sedmé hodiny ranní. Cesta probíhala standartně a kolem poledne jsme přijeli do sirotčince v Mbingu. Měla to být záležitost na hodinu, namontovat startér a jet dál. Jenomže zase jsme objevili díru v chladiči, kterou bylo potřeba zaletovat. Pak bylo potřeba odstranit příčinu, proč díra vznikla. Takže jsme dlouho vymýšleli, jak předělat potrubí pro sání vzduchu motoru. Nakonec se úspěch dostavil a v 23:00 jsme mohli odjíždět do Ifakary k o. Norbertovi. V Mbingu jsme předali pastelky pro děti. Sestra Sapientia, která je přebírala, za ně byla moc ráda. Děti to prý potěší. Setkali jsme se zde také s jednou ženou z USA, která zde pobývá nějakou dobu a snaží se také získávat sponzory pro sirotčinec v USA. Byla moc milá a ukázalo se , že má polské kořeny, takže se na nás snažila mluvit polsky.
Úterý 18. února
Ráno jsme se účastnili mše svaté v katedrále v Ifakaře. Katedrála byla plná studentů. Moc šikovná byla dívka, která vedla sbor a pak dívka, která písně doprovázela na bubny a zpívala sóla. Ten jejich zpěv byl povznášející. Po snídani jsme se pustili do posledního úkolu. Otec Norbert při návštěvě v Česku viděl u mého bratra štípač dřeva. Když byl přeložen do Ifakary, tak zjistil, že tam mají v kuchyni kamna a topí v nich polínky, jak jsme zvyklí u nás. Požádal mě tedy, jestli bych mu nedovezl štípací trn. Motor prý nějaký má a 380 V v Ifakaře je také. Takže jsme začali s realizací štípače. Nejdříve bylo potřeba zajistit elektřinu. Kabel byl na dvůr přivedený a elektřina v něm. Jenomže pouze jednofázová a my jsme potřebovali třífázovou. Místní elektrikář se o to postaral. Pak jsme dlouho vytvářeli dřevěnou podložku, na které bude motor umístěn. Podařilo se to na místní pile, kterou vybudovali misionáři a k našemu milému překvapení je nyní v provozu. V provozu je také stolařská dílna, kterou jsme před lety navštívili a byla opuštěná a nepoužívaná. Takže podložku pro štípač jsme vytvořili s místními stolaři. Shodou náhod to byli ti samí, kteří nám minulý rok přijeli pomoct se střechou jídelny a po našem odjezdu ji celou dodělávali. Bylo to pěkné setkání. Po obědě jsme se setkali s otcem Dottem, bývalým kaplanem v Mpanze. Provedl nás po škole, kterou založili misionáři. Po jejím zestátnění škola však upadala, ale nyní to vypadá, že se začne obnovovat. Odpoledne jsme se vrátili k dokončení štípače. Když jsme měli vše zapojeno a smontováno, tak jsme motor spustili a zkusili rozštípnout první polínko. Ukázalo se, že místní tvrdé dřevo je pro 2,2 kW motor těžkým oříškem. Takže Norbert bude muset nechat štípací trn nasadit na silnější motor. Nastal však nečekaný problém. Kabel, který jsme měli pro štípač dřeva, byl normálně používaný pro přívod elektřiny do čerpadla vody. Museli jsme tedy vše znovu propojit tak, aby čerpadlo čerpalo. A to se nějak nedařilo. Až po dlouhém hledání problému jsme zjistili, že místní elektrikář nechal jeden kabel nedotažený. Taková maličkost. Po dotažení šlo všechno, jak má. Na večer jsme byli pozváni na večeři s otcem biskupem. Kromě nás se jí účastnili generální vikář, o. Norbert, o. Paskal a o. Pius (nový farář v Mpanze). Pro mě osobně to nebyla jen společenská záležitost, ale byla to příležitost promluvit o budoucnosti střední školy sv. Idy v Mpanze. Povídali jsme hodně o tom, co je potřeba udělat pro to, aby se škola začala plnit studenty. Školu má nyní na starosti novokněz Paskal a myslím, že to pro něj bude těžký úkol. Pevně doufám, že se mu v tom bude dařit dobře, a že škola poroste.
Středa 19. února – pátek 20. února
Poslední dny se nesou v turistickém a odpočinkovém duchu. Nyní již sedíme v Dar Es Salaamu a připravujeme se na odlet domů. Děkujeme za vaše modlitby a za veškerou podporu projektu školy sv. Idy.
P. Jan Kotík
