Fotogalerii můžete shlédnout zde
Milí podporovatelé misie v Mpanze. Zdravím Vás z další naší misijní cesty do farnosti Mpanga. Již od roku 2017 se tam snažíme podporovat snahu místního pana faráře, otce Norberta Kalimangasi, vybudovat střední školu. Sestava letošního misijního týmu je osmičlenná. Měla být devítičlenná, ale matador našich cest, Tomáš Klapal, který v Mpanze šéfoval stavbě všech dřevěných konstrukcí, které jsme tam dělali, bohužel letos týden před odletem oznámil smutnou novinu, že nebude moci jet z pracovních důvodů. Tak nás je tedy osm, ale jede s námi alespoň Tomášovo nářadí, které je místními podmínkami již dostatečně prozkoušené. Letošní tým tedy tvoří dva lékaři zubaři (Štěpán Vinkler a Hanka Smolíková), truhlář Zdeněk Urban z Ořechova, lesák Luděk Jirků z Heřmanova Městce, všeuměl Pavel Uhlíř z Křižanova, kamarádka Štěpána, Monika Čúzyová, stavební inženýr Václav Smolík (manžel Hanky) a já, Jan Kotík, farář z Ořechova. Úkolem letošní cesty je spravit nějaké množství zubů, postavit střechu nad budovanou jídelnou a kuchyní školy, instalovat a zprovoznit nový systém čerpání vody (nejen) pro studenty a udělat pravidelný servis traktorů. Je toho docela dost. Cesta se nám začala trochu komplikovat již v Brně, kdy jsme zjistili, že vlak, kterým jsme chtěli jet, nejede. Naštěstí byl nahrazen autobusy, které nás na vídeňské letiště v pořádku dovezly. Další komplikace nastala na letišti. Jak jsem již psal, tak nás Tomáš vybavil svým nářadím. Jenomže se ukázalo, že má v pile moc silné baterky. Do letadla se smí vzít baterka maximálně 160 Wh, jenomže Tomášova měla 180 Wh, a to byl průšvih. Pana úředníka jsme zkoušeli přemluvit, ale nešlo to, museli jsme je nechat na letišti, takže máme sice motorovou řetězovou akupilu, se kterou se dobře dělá, ale nemáme k ní baterky :-( Asi budeme muset točit kličkou. Ještě, že nám Tomáš dal s sebou i starou dobrou ruční pilku ocasku.
Úterý 9. ledna
Dnes jsme šťastně docestovali do Dar Es Salaamu. Na letišti jsme si vystáli frontu na víza a čekala nás poslední rentgenová brána. Zvolili jsme taktiku bránu zahltit, vzít všechny kufry a utéct, abychom neměli další byrokracii s proclíváním, ale to se bohužel nepodařilo. Celní úřednice nás vrátila a chtěla prohlížet všechny kufry. Nakonec jsme zaplatili clo 600 000 Tzs, což je asi 6 000,- Kč. To trochu zabolelo, ale také jsme s tím počítali. Vzali jsme si dva taxíky a dojeli do Msimbazi, kde jsme měli jako obvykle domluvené ubytování u řádových sester. Uléhali jsme kolem šesté hodiny ranní. Vstával jsem již v sedm, protože se mi stejně nedařilo usnout. Koncelebroval jsem při mši svaté v kapli sester, posnídal a vyrazil jsem vyřizovat potřebné věci. Zařídit si místní SIM kartu, vyměnit peníze v bance, vyzvednout lístky na vlak a dokoupit nějaký materiál. Všechno se to docela dobře podařilo, jenom přišel jeden zádrhel. Na nádraží mi řekli, že vlak nepojede ve 14 hodin, ale až o půlnoci. To nám trochu překazilo plány, protože jsme se chtěli co nejdřív dostat do Mpangy, abychom mohli začít tvořit. No nic, alespoň zbyl čas na celkem pravidelnou návštěvu Cocobeach. Nicméně naše tradičně oblíbené místo nám připravilo nepříjemné překvapení. Část pláže, kam jsme vždycky jezdívali, byla v procesu přebudovávání. Naše oblíbená restaurace, kde jsme si vždycky dávali rybu, zmizela. Budují tu něco mnohem luxusnějšího. Tak jsme zašli na jídlo do restaurace, která byla asi o 400 metrů dále, ale ta nás také dost zklamala přístupem personálu. Tak jsme alespoň okusili Indický oceán za přílivu a vyrazili zpátky do Msimbazi a kolem 22té hodiny potom třemi taxíky na nádraží. A tam začalo čekání na vlak…
Středa 10. ledna
…prošla půlnoc a vlak nikde, jedna hodina a nic, dvě hodiny a nic. Pospávali jsme v nádražní hale spolu s ostatními cestujícími, kteří čekali na stejný vlak. Až teprve v šest hodin ráno nám přišel říct zaměstnanec drah, že vlak pojede v jedenáct hodin. Ve dvanáct skutečně přijel a ve 12:54 jsme odjížděli z nádraží. Teď pojedeme asi až do půlnoci nebo tak nějak do Mlimby, kam pro nás přijede otec Norbert, který situaci okomentoval slovy: „Oh, this is Africa…“
Čtvrtek 11. ledna
Do Mlimby jsme dorazili kolem třetí hodiny ranní a čekal nás tu už otec Norbert s jáhnem Paskalem. Kufry jsme naložili na střechu auta a v pořádku dojeli do Mpangy. Uléhali jsme kolem půl šesté s tím, že budíček bude individuální. Ke snídani jsme se sešli až kolem desáté hodiny. Hanka se Štěpánem se potom začali věnovat pacientům a během hodiny již hlásili vytržený zub. Václav, Luděk, Pavel a Zdeněk započali dílo na střeše přesným zaměřením a usazením závitových tyčí do betonového věnce. Já jsem se věnoval zapojení elektrických rozvodů pro čerpadlo. Večer jsme s Pavlem zapojili rozvaděč, který pro naši výpravu připravoval kamarád Jan Hladík, zvaný Hollywood. Moc krásně nám ho připravil a nahradili jsme jím rozvaděč, který si můžete prohlédnout na fotkách. Zvláště si všimněte jističe zajištěného klacíčkem proti vypnutí a dále speciálního upevnění vodičů do zásuvky. This is Africa…Po večeři jsme pak společně s Pavlem a Vojtou zjistili, proč to takto je zapojené. Zřejmě někde probíjí čerpadlo. Tak ještě, že jsme dovezli jedno nové.
Pátek 12. ledna
Hned po ránu jsme nové čerpadlo museli zapojit, protože došla voda. Udělalo nám radost, protože docela obstojně čerpalo vodu ze studny až do nádrže na kopci. Během odpoledne jsem pak zapojil druhé čerpadlo, ale to nám takovou radost neudělalo. Vodu na kopec nevytlačí. Jinak dnešní den byl ve znamení čekání na řezivo. Ještě ho tu totiž nemáme, tak nemůžeme dělat to hlavní, kvůli čemu jsme sem přijeli – střechu. Dopoledne Hanka stihla vytrhnout pět zubů, Štěpán zprovozňoval dovezený ultrazvuk pro vyšetřování těhotných maminek a při tom stihl pět z nich vyšetřit. Monika začala ukazovat dětem, jak se pracuje s hvězdářským dalekohledem. Luděk během dopoledne zabojoval se střevními potížemi. Odpoledni si pak většina osazenstva zkrátila čekání na řezivo výletem na ananasovou plantáž, která je za sousední farností Taweta, asi tři hodiny cesty. Protože to tam už znám, tak jsem nikam nejel. Ostatní se z cesty vrátili nadšení a přivezli dva pytle ananasů a jeden krásný ananasový samorost (viz foto). Přijeli také obohaceni o prohlídku fary v Tawetě, ale hlavně o zážitek uvíznutí auta v rozbahněné cestě, tlačení auta v blátě a umývání zablácených nohou. Večer jsme pak učili místního jáhna Paskala karetní hru Bang a docela se chytal. Řezivo by měli přivézt zítra, ale velké naděje si neděláme, protože cesty jsou tu opravdu po deštích rozblácené. A také už víme, co to znamená, když se v Africe řekne zítra…
Sobota 13. ledna
Dneska pokračuje čekání na řezivo. Tak jsme pokračovali v instalaci čerpadel. U jednoho se podařilo vyměnit motor, takže už máme dvě funkční. Jedno nové jsme již ponořili do vrtu, ale spuštění přineslo zklamání, protože se nerozjelo. Tak uvidíme, kde je chyba. Zdeněk s Pavlem začali s přípravou střešních háků na okapy. Tak doufáme, že stihneme udělat tu střechu, aby je bylo kam dávat.
Neděle 14. ledna
Neděle se nesla ve znamení odpočinku. Polovina z nás se účastnila mše svaté v Mpanze a druhá polovina jela do Ngalimily. Otec Norbert mě požádal, jestli bych tam mši svatou mohl sloužit já. Souhlasil jsem a byl jsem rád, že tam s námi jel jáhel Paskal, který kázal a překládal mé vstupy z angličtiny do svahilštiny. Mši svatou jsem sloužil česko anglicko svahilsky. Po mši nás pohostil místní katechista Helman a pak jsme si prohlédli výrobu palmového oleje. Odpoledne část z nás vyrazila na výlet do hor za městečkem Mlimba. Se Zdeňkem jsme si udělali vycházku vesnicí a jeho velkým přáním bylo vidět stolařskou dílnu, tak jsme jednu navštívili. Při návštěvě stolaře si jen tak pro sebe říkal, proč tu svou dělal zděnou. Navečer přivezli první várku řeziva, tak se již zítra budeme moci pustit do práce. Nejprve nás čeká výroba lešení.
Pondělí 15. ledna
Naše stopařská četa se ve složení Zdeněk, Luděk a Pavel pustila ráno do včera přivezeného dřeva s vervou. Jsou to všechno stále jenom přípravné práce, takže dneska vyrobili dva žebříky a tři kostky dřevěného Haki lešení. Večer proběhla i zátěžová zkouška Zdeňkem a lešení obstálo. Odpoledne se také podařilo objednat a přivézt betonářskou výzduž, kterou budeme potřebovat na spojovací táhla vazníků. Byli jsme překvapeni, když otec Norbert řekl, že těch sedmnáct prutů dlouhých cca 12 metrů přiveze borec na motorce. A skutečně se mu to podařilo. Ohnul si je napůl a táhl je celých 25 km za sebou. Kluci si dělali srandu, že jsme objednali roxory a dojela hlazenka. Václav dnes dokončil opravu nádrže na vodu, která někde protéká. Dlouhou dobu hledal díry, až mu s tím pomohli mravenci. Z jedné totiž vylézali. Štěpán s Monikou se pustili do opravy traktorů. Na jednom vyměnil dynamo za alternátor a na druhém ho čeká výměna vstřikovacího čerpadla. Na fotkách si všimněte, jak Monika umně vrtá díru do železa. Mě se podařilo dokončit instalaci čerpadla do vrtu, takže teď už jen budeme pozorovat, jaké množství vody může vrt dodávat. Jinak ale stále čekáme, až dovezou tu hlavní várku řeziva.
Úterý 16. ledna
Řezivo stále nikde ☹. Tak jsme si dnes alespoň nachystali závitové tyče na svorníky a ocel na táhla. Místní kluci nám přišli pomoct a řezali a brousili flexou ostošest. Štěpán také svařoval ostošest, až si tím opálil části těla, které se normálně neopalují. Vnitřní stranu paží. Spolu s Hamisem jsme se pokusili znovu zapojit čerpadlo Pedrollo, které jsme zakoupili již loni a nějak se mu nechtělo čerpat vodu až na kopec. Nyní jsme ho instalovali do nádrže, která byla jen o kousek výš než studna, ze které se mu čerpat nechtělo. K naší velké radosti Pedrollo vytlačilo vodu až do nádrže na kopci. Považovali jsme to za velikánský úspěch. Otci Norbertovi i nám všem to přineslo velkou radost.
Středa 17. ledna
Stále čekáme čekáme na řezivo. Čekání je způsobeno tím, že jsme objednali trochu kvalitnější dřevo z pily vzdálené 62 km. Nyní zde probíhá období dešťů, které je letos delší než obvykle. Otec Norbert říkal, že to je způsobeno klimatickým jevem El Niňo. Každý den tu tak třeba hodinku zaprší. Jsou místa, kde deště hodně poškodí cesty a bohužel je prý dost rozbahněná i cesta k pile. Pro dřevo prý dokáže dojet jedině náklaďák s náhonem na čtyři kola, který vlastní dlouhodobě zde žijící Švýcar jménem Bruno. Předevčírem na ůautě začali spravovat brzdy, aby mohlo vyjet a snad už zítra večer vyjede. Čekání na řezivo si dnes většina výpravy zkrátila výlety. Štěpán s Monikou a Pavel s Luďkem si půjčili motorky a vyrazili směrem za Ngalimilu do Sofi Mission. Cesta obnášela přívoz přes řeku a tam to Pavel s Luďkem otočili. Štěpán s Monikou pokračovali a přijeli plní zážitků. Do Sofi však nedojeli a otec Norbert říkal, že to je škoda, protože tam kvůli nim zabili kuře, aby je pohostili. Další výprava byla odpolední na kopeček, kde stojí vysílač. Takto si zkracujeme čekání na řezivo, ale zítra snad nějaké koupíme v Mlimbě a začneme chystat jednotlivé prvky vazníků.
Čtvrtek 18. ledna
Čekání stále pokračuje. Objednali jsme dnes alespoň nějaké řezivo z Mlimby, abychom si mohli připravit pozednici. Podařilo se, takže jsme ji večer mohli i namontovat na připravené závitové tyče. Pavel uplatnil svoji zkušenost ze zaměstnání a vytvořil armaturu pro dekl na studnu. Štěpán s Monikou ladili traktor, Hanka ordinovala v dispenzáři. Já jsme se věnoval čerpadlům a zase jsem to o další krůček posunul dál.
Pátek 19. ledna
Řezivo v nedohlednu. Tak jsme dokončili upevňování pozednice a postavili lešení, ze kterého se budou montovat vazníky. Po montáži jsme si říkali, že to je docela hezká rozhledna. Co se týká traktorů, tak nakonec vstřikovací čerpadlo, které jsme přivezli pro druhý traktor, Štěpán přemontoval na ten, který je v provozu a nyní šlape jako hodinky a startuje na první natočení klíčkem.
Sobota 20. ledna
Doufáme, že situace s řezivem se někam pohnula. Změnili jsme s Otcem Norbertem způsob dopravy. Místo toho, aby tam jel náklaďák, který má sice náhon na dvě nápravy, ale stále nemá spravené brzdy, tak nám ho z hor, kde je pila, sveze traktor na schůdnější cestu a tam pro dřevo přijede náklaďák. Stále v sobě živím naději, že se to podaří. Ostatní ve skupině takovou víru nemají. Jinak jsme zde dnes neměli co na práci, tak jsme hlavně odpočívali. Jeden krůček jsme udělali v zapojení čerpadel, takže jsme si ověřili, že by zde měli již mít možnost používat vodu ze 70 m hlubokého vrtu. Snad se tím místní situace s nedostatkem vody již nějak definitivně vyřeší. Chybí už jen dvě součástky, které máme objednané z Dar Es Salaamu, abychom systém mohli zapojit definitivně. Sledujeme zprávy z domova, kde probíhá regulérní zima s mrazem a sněhem. Do fotek jsem přidal momentku, která zachycuje to, že se dá bobovat i na písku. Místní děti si udělaly boby z kanystru a tahají se v nich. Pravda, trochu drhne, jako i ostatní věci zde, ale co už. Co se týká našich aktivit zde, tak jsem ještě nezmínil Moniččin příspěvek. Monika pracuje v brněnské hvězdárně a ta sem poslala jako sponzorský dar dalekohled pro pozorování oblohy. Děti pod jejím vedením mohly pozorovat jak noční, tak i denní oblohu s velkým přiblížením. Také jim udělala takový úvod do pochopení sluneční soustavy a zaučila místního jáhna Paskala, který je zároveň i učitelem, jak dalekohled používat. Tak se zase rozšíří možnosti jejich vzdělávání.
Neděle 21. ledna
Dneska jsem byl otcem Norbertem požádán, abych sloužil mši svatou v Mpanze. Jáhen Paskal měl kázání, jako minulou neděli v Ngalimile, ale po kázání odjel sloužit bohoslužbu slova právě do Ngalimily. Otec Norbert sloužil mši svatou v jedné tzv. „outstation“. Má jich ve farnosti pět. Je to vždycky vesnice s kostelíkem. Dnes jsme měli v našem harmonogramu naplánovaný odjezd z Mpangy. Rozhodl jsem se zůstat do úterý, aby se alespoň trochu konstrukce střechy pohnula kupředu. Naše skupina se tedy rozdělila na dvě. Václav s Hankou již potřebovali odjet do Dar Es Salaamu, protože ve středu jim letí letadlo. Štěpán, Monika a Luděk odjeli s nimi, protože chtěli ještě navštívit safari v Mikumi a vylézt na horu u Morogora. S Pavlem a Zdeňkem jsme zůstali a dále čekali na řezivo. Dočkali jsme se kolem sedmé hodiny večerní. Protože jsme byli během čekání docela odpočatí, tak jsme se Zdeňkem po večeři šli chystat první vazník. Vydrželi jsme u toho do jedenácti, kdy vypnuli elektřinu a naznačili nám, že už máme jít spát.
Pondělí 22. ledna
Hned po snídani jsme se jali sestavovat první nosník. Místní kluci dostali výkres prvků a pustili se do řezání jednotlivých dílů. Bohužel moc na ty centimetry nehleděli, tak byl každý trošičku jiný. Otec Norbert povolal z Ifakary dva šikovné tesaře, Benedikta a Lukase, které jsme se snažili zaučit, jak má konstrukce vypadat. Tento druh konstrukce totiž místní tesaři skoro neznají. Během pondělí se nám podařilo sestavit dvě vazníkové formy a další tři vazníky. Na střechu jich je potřeba celkem 32. Zklamání mi přineslo čerpadlo ve vrtu. Ukazuje se, že vrt je nad jeho síly. Zatím je v něm docela kalná voda a tak si s ní nedokáže poradit. Povezeme ho zpátky domů.
Úterý 23. ledna
Pokračujeme v přípravě na usazení prvního vazníku. Ten je vždycky nejsložitější. Další už jdou snadněji, protože už se ví, jak na to. Během dopoledne jsme doměřovali vzdálenosti pozednic a upravovali k tomu vazník, zatímco Benedikt s Lukasem pracovali na dalších vaznících. Kolem druhé hodiny jsme začali s instalací. Nebyla to lehká práce, protože dřevo bylo docela mokré, takže vazník podle toho taky dost vážil. Ale k dispozici bylo dost místních pomocníků, takže to bylo trochu jako na mraveništi. Kolem páté hodiny jsme měli první vazník usazený a bylo by ještě světlo na druhý, ale odradil nás od toho déšť. Stejně už na něj nebylo moc sil. S pracemi jsme skončili. Ještě jsme tesařům vysvětlili, co a jak dál a na co si mají dát pozor, půjčili jsme jim nějaké naše nářadí, z něhož si zvláště oblíbili hřebíkovačku. Pak proběhlo obchodní jednání, ohledně ceny práce, za kterou střechu dokončí. Konečná dohoda zní 2 300 000 TZS, což je 23 000,- Kč. Povolají k tomu ještě alespoň další dva tesaře a bude jim to odhadem prý trvat čtrnáct dní. Měl jsem z pánů tesařů docela radost, protože bylo vidět, že jsou chápaví a to mi dávalo naději, že střechu budou schopni dokončit. Povečeřeli jsme, vyplatili mzdu našim pomocníkům, sbalili jsme se a až kolem jedenácté hodiny jsme odjížděli směrem do sirotčince v Mbingu, kde jsme měli domluvený nocleh. Přijeli jsme kolem třetí hodiny v noci. Připravené postele jsme si opravdu vychutnali.
Středa 24. ledna
Po snídani a krátké prohlídce sirotčince jsme vyrazili směrem Mikumi, kde je safari. Pokochali jsme se tam divokou zvěří a navečer jsme dojeli do Morogora, kde jsme přesedli na autobus do Dar Es Salaamu. Příjezd kolem půlnoci. Během dne jsem dostal hlášení od otce Norberta, že tesaři stihli za středu udělat dalších osm vazníků. Dobrá práce.
Čtvrtek 25. ledna
Navštívili jsme Stone Town na Zanzibaru a chystali se na cestu domů. Let je v pátek v 6:35, takže se stihneme na cestu i vyspat. Děkujeme za veškerou podporu, kterou jste tomuto projektu letos věnovali. Ať už to byly modlitby nebo finanční příspěvky. Škola díky tomu roste a bude sloužit k dobrým účelům. Loučím se a v ČR se těším na viděnou.
o. Jan
