V neděli 11. prosince 2016 jsme se v hojném počtu sešli v řečkovické farní herně na přednášce otce Reinfrida "Dotta" Kawewely na téma "Islám a soužití s muslimy v Tanzánii". Otec Dotto je profesorem islamistiky, vyučoval ji v kněžském semináři a má velké zkušenosti se soužitím muslimů a křesťanů v Tanzánii.
Nabízíme několik zajímavých témat z přednášky a videozáznam (omluvte, prosím, jeho nízkou kvalitu :-)).
Situace v Tanzánii
V Tanzánii žije 45 miliónů lidí, z nichž třetina vyznává křesťanství, třetina islám a třetina tradiční náboženství. Křesťanské a muslimské komunity se zde prolínají a existuje velké množství smíšených křesťansko-muslimských manželství. V takovém svazku se sice samozřejmě vždy jeden snaží přetáhnout zbytek rodiny na svou stranu, ale obecně lze říci, že nejsou kladeny překážky lásce dvou lidí, kteří jsou rozdílného náboženství, navíc je například proti národním zákonům nutit v případě konfliktu rodičů děti do jednoho nebo druhého náboženství.
Jaké jsou hrozby ze strany muslimů pro křesťany?
Jednou z věcí, kterými se katolická církev odlišuje od ostatních náboženství nebo náboženských hnutí, je učitelský úřad církve. Můžeme tedy mít jednotný pohled na otázky víry. V islámu ale může každý vůdce skupiny kázat podle svého chápání islámu, takže se potom objevuje velké množství militantních skupin, které v případě Tanzánie přicházejí hlavně ze Somálska a snaží se přesvědčit tanzánské muslimy, aby se k nim přidali. Nezezpečná je jejich ideologie: za islám musíte bojovat; když ve jménu islámu zemřete, půjdete do nebe; když ve jménu islámu zabijete nevěřící, půjdete do nebe.
Zkušenosti jsou zde takové, že přestože muslimové nemohou vykládat Korán, pouze z něj citovat, tak se mnoho muslimů snaží vykládat Bibli. Problém je v tom, že je zde dost islámských učenců, kteří se snaží Bibli překrucovat a vykládat tak, aby jejich posluchači uvěřili, že islám je jediné pravé náboženství. Dalším problémem je, že Korán může být vydáván pouze v arabštině a místní lidé si tedy nemohou ověřit tvrzení těchto kazatelů ve svém jazyce. Když v Keni chtěli Korán přeložit do svahilštiny, kterou se mluví i v Tanzánii, bylo to zakázáno, protože bylo řečeno, že Korán přišel z nebe v arabštině a nemůže být přeložen, protože by potom nebyl autentický.
Další hrozba je ryze populační – více dětí se narodí muslimům než křesťanům (i s ohledem na to, že křesťané mohou mít jednu manželku, muslimové až čtyři).
Objevuje se v Tanzánii násilí mezi křesťany a muslimy na základě náboženství?
I v Tanzánii se občas násilné akce objevují. Například malé děti na základní škole se bavily a jedno řeklo, že má v tašce Korán a když se ho ostatní dotknou, dostanou lepru. Druhé řeklo, že to chce zkusit, Koránu se dotklo a lepru samozřejmě nedostalo. Další řeklo, že se na Korán může klidně vyčůrat, a udělalo to. To dítě s Koránem vše řeklo doma otci a na základě toho bylo vypáleno několik kostelů, na Zanzibaru zavražděn kněz, dalšího kněze polili kyselinou, takže je dodnes slepý, a na papežského legáta byl spáchán bombový útok.
Ve farnosti Mpanga, kterou otcové Norbert a Dotto spravují, muslimové samozřejmě žijí také. Mají zde tři mešity a žijí s křesťany v pokoji, nejsou zde konflikty. Mají ale trochu obavy, protože sem dvakrát ročně přijíždějí cizí skupiny muslimů, kteří zde kážou špatně o křesťanství. Toto je věc, která je vidět zvenčí, ale nikdo neví, co se děje uvnitř muslimské komunity. Zatím se nic nestalo, ale křesťané zde nazapomínají na to, že žijí v blízkosti něčeho, co se může někdy v budoucnu stát problémem.
Jaká je v Tanzánii situace v oblasti evangelizace?
Evangelizace v současné Tanzánii směřuje málo úsilí k nevěřícím. Například je zde velké množství letničních církví, které jdou raději za místními katolíky, luterány nebo anglikány, než by šli k nekřesťanům, což je vlastně z pohledu evangelizace ubohé, protože jsou všichni křesťané. Samozřejmě i muslimové se snaží přetáhnout nemuslimy k islámu. Takže se bohužel dá do budoucna očekávat, že počet muslimů bude růst a počet křesťanů všeobecně – bez ohledu na denominaci – klesat.
Ve farnosti Mpanga evangelizace začíná od malých křesťanských komunit, které se setkávají a pomáhají potřebným ve svém okolí. Pokud je tedy například člověk, který věří v islám nebo tradiční náboženství nemocný a nemůže si nosit vodu nebo dříví na vaření nebo není schopný si připravit jídlo, lidé z této skupiny za ním přijdou, rozdělí si služby a pomáhají mu. Tento způsob evangelizace činy sice není stoprocentní, ale rozhodně přináší větší výsledky než evangelizace slovy.
Jaké mají muslimové plány s Evropou? Najdeme společný způsob života?
Můžete mít jako domácího mazlíčka hada. I když mu z tlamy vyndáte jedové zuby, nepřestane být hadem. Až mu ty zuby vyrostou, uštkne. To se stalo ve Velké Británii, Francii, USA. Je potřeba to mít na paměti.
Co říci na závěr?
Je možné žít s muslimy. Je třeba tolerance. Musíme se vyvarovat neužitečných útoků s vědomím, že cesty Boží nejsou cestami našimi. Ve světle 2. vatikánského koncilu máme doufat, že křesťané a muslimové si vytvoří takový vztah, který přijímá a uznává pozitivní hodnoty druhého náboženství. Musíme přijmout rozdíly mezi námi a citlivě rozlišovat, jak a kdy o těchto rozdílech mluvit, aniž bychom obětovali podstatné prvky své víry.
A jakou radu dát křesťanům v mezináboženském dialogu křesťanů a muslimů?
Ti, kdo jsou do dialogu mezi křesťany a muslimy, by si měli dobře uvědomovat rozdíly mezi křesťanstvím a islámem, měli by prohlubovat svoji křesťanskou víru, měli by se angažovat v dialogu v duchu smíření a uvědomit si, že jsou důležité otázky, v nichž se lišíme, a měli bychom se nejdřív snažit prohlubovat to, co je nám společné. Bůh osvěcuje ty, kteří v něj věří a odvážují se mu sloužit bez výhrad.
